Pojem “recyklace” drahých kovů je ve šperkařství často používán nekriticky a svádí ke greenwashingu. Drahé kovy, jako zlato a stříbro, byly odnepaměti znovu využívány – upcyklovány, protože nikdy nebyly považovány za odpad, jejich hodnota a vzácnost tomu zamezují. Chybí jasně definovaná časová hranice, kdy je recyklace skutečně etická a šetrnější, znovuvyužití nedávno vytěženého kovu není skutečně udržitelné a zároveň je u těchto materiálů problematické získávání informací ohledně původu těžby. “Recyklace” sama o sobě neřeší základní problémy etiky těžby, avšak pozitivně funguje jako nástroj pro snížení emisí. Autorka proto dodržuje základní zlatnické principy s nakládáním výrobního odpadu a je otevřená využití materiálů, které jsou již dlouhodobě v oběhu. Klade však důraz na oba klíčové aspekty udržitelnosti drahých kovů, tedy nejen na opětovné využití surovin, ale i na podporu etické a udržitelné těžby skrze certifikované doly, které mají prokazatelný pozitivní dopad na místní komunity i životní prostředí.